VYSOKOHORSKÉ SOUSTŘEDĚNÍ ALPY 2016
Pro Eurofoam Sport píše report Josef Vítů.
V půlce července, kdy předpověd počasí vycházela nejlíp jsme se společně s mým kamarádem Martinem Veselým vydali do Alp. Protože jsme dobrodruzi a já jako student nehýřím penězi rozhodli jsme se v rámci úspor spát pod širákem. A jelikož naše cíle nebyli uplně u sebe spali jsme každý den někde jinde a přejížděli autem.
DEN PRVNÍ:
V neděli lehce po druhé hodině ranní se přibližujeme autem do našeho prvního letoviska což je město uprostřed dolomitských štítů Cortina d'Ampezzo. Ubytování pod modřínem ve 1250m.n.m. je super a přes krátký spánek máme ráno v 7:00 budíček. Vaříme na vařiči vydatné těstoviny a v 8.45 při 10°C vyrážíme na náš první švih. Hned potom co jsme sjeli do Cortiny jsme zabloudili (spíše teda Martin zabloudil protože nedal na můj instinkt). Přejeli jsme odbočku což nás stálo mnoho času. Po vyřešení problému a zjištění čí to byla vina nám náladu zlepšuje hned první stoupání(passo tre croci 1 809 m.n.m.) při kterém se oteplilo a my si užíváme pohledy na dolomitské štíty.
První zastávka je Lago di Misurina(1 754 m.n.m.) naprosto pohádkové jezero a náš výchozí bod na první opravové stoupání dne: Tre cime di Lavaredo (silnice vede do 2 333 m.n.m.) Poslední čtyřkilometrový úsek je pro auta zpoplatněn a má průměrné stoupání 12.2% maxima kolem 18%. Pokochali sme se pohledy na štíty Tre cime di Lavaredo a sjeli zpátky k Lago di Misurina odtud se vydali dále po silnici objeli jinej dolomitskej vrchol a dojeli zpátky k autu, kde sme se občerstvili a shodili ze sebe oblečení.
Teplota vystoupala nad tropickou třicítku tak sme v půl jedné vyráželi krátký krátký na další náš cíl Passo di Giau(2 236 m.n.m.) sjeli zpátky k autu a vyráželi k našemu dalšímu letovisku do Ortisei. Města, na které má Italský hrdina Fantozzi nepříjemné vzpomínky v pobobě místní kliniky. V Ortisei dáváme zmrzlinu aby sme mohli na internetu zjistit zítřejíší počasí. Předpověd nevypadala vůbec dobře protože od 14:00 měla začít bouřka. Řekli sme si že nejsme z cukru a sme na tom s formou dobře tak další den objedeme rychle sella rondu a pak se přesuneme dál.
Spaní sme si našli nad Ortisei při cestě na Alpe di Siusi ve 1450m.n.m. opekli sme alpský klobásky a šli spát.
DEN DRUHÝ:
Vstávali jsme před půl šestou a probudili sme se do nádherného azurového rána ale počasí v horách se rychle mění a tak z obav před bouřkou se snažili pro brzký odjezd. A po opuštění našeho super ubytování sme se přesunuly nad Ortisei odkud sme v 7:42 vyráželi směr Passo Sella.
V 8:50 sme vyjeli na náš první vrchol Passo Sella (2 244 m.n.m.). Teplejíší počasí dovolilo již takto ráno jet krátký na nohou. Avšak při sjezdu sme zajeli do stínu Piz Boé (dolomitský vrchol, kde byla jinovatka a tím pádem i docela zima. Naštěstí se sjíždělo pouze do 1822 m.n.m odkud začínalo pozvolné stoupání na Passo Pordoi. Po vyjetí na Passo Pordoi (2 239 m.n.m.) sme nemeškali a vydali se vztříc dalšímu sjezdu naštěstí již východním směrem tak bylo i ze sjezdu teplo. Užívali sme si panorámata a i přes 30 serpentýn na cestě z kopce. Sjeli sme do městečka Arabba kde sme měli zahnout doleva na Passo Campolongo v euforii ze sjezdu Martin přehlédl ceduli a pokračoval vztříc sjezdu naštěstí se mi ho zhruba po kilometru podařio zastavit a po chvíli dohadování uznal že možná něco přehlídnul a vrátili sme se zpět a z 1581 m.n.m. sme se konečně přesouvali na Passo Campolongo (1 875m.n.m.) a z něj rovnou sjeli do známého města Corvara (1524 m.n.m.). Z Corvary rovnou pokračovali na Passo Gardena(2 136 m.n.m.), kde sme byli v 11:17. Na nebi nebyl ani mráček a tak sme přemýšleli zda toho nebylo málo v plánu byl sjezd k autu a možná eště jeden vrchol. Po vrcholové fotce sme sjeli zpátky k autu a tím objeli celou sella ronde což je 50km se 4 průsmyky která se jela i na letošním giru jako královská dolomitská etapa.
Po sjetí k autu (1330 m.n.m.) se mi zdálo že 70 km je málo a protože určitě nebude pršet vydali sme se na původně plánované Alpe di Siusi netušíc co bude následovat. Museli sme sjet pod Ortisei (1186 m.n.m.), přejet přes Passo di San Michele (1452 m.n.m.) a odtud pokračovat na městečko Castelrotto (1054 m.n.m) odkud startovala na letošním giru horská časovka jednotlivců. To bylo dalších 20 km navíc o kterejch sme moc nevěděli. Na pohodě nám to ale neubralo..teda než začalo stoupání. Zhruba po kilometru stoupání mi dochází pití a chytám krizi upekl sem se ve vedru kolem 30°C. Po 8 kilometrech a 641 verikálních metrů se z čistajasna objevuje studánka u silnice. Samosebou sem zastavil otočil do sebe dva bidony a doplnil zásoby odtud to bylo navrchol již kousek a tak se mi zlepšila nálada.
Po vyjetí na Alpe di Siusi (1840 m.n.m.) což je největší vysokohorská louka v evropě se nám naskytlo nádherné panoráma traktory sklízeli seno, modrá obloha vdáli dolomity ráj! po kochání sme chtěli sjet dolů stejnou trasou jako giro a jediný co jsme věděli bylo, že někde musíme doleva a taky že tam má bejt pěkně dlouhej tunel. Po chvíli nám dochází že na největší vysokohorský louce je hodně cest a po optání se několika dalších turistů kudy sjet do Ortisei sme usoudili že máme pokračovat po naší cestě a dojedem rovnou do Ortisei. Bohužel pro nás se silnice na chvílku změnila v šotolinu a začala nepříjemně stoupat. V dobré víře že za chvíli začneme klesat a najedeme na super asfaltku pokračujeme nahoru ,cestou potkáváme udivené pěšáky kteří se diví kam se vydáváme se silničkama. Po vyjetí nahoru zjištujeme že veškeré cesty tady končí a začíná zde lanovka. Super poslední sojovej suk sem snědl při pití ze studánky a teď sem u horní stanice lanovky která sice vede z Ortisei ale my sebou máme kola a navíc je to levná dovolená takže lanovka nepřipadá v úvahu. Chtě nechtě opouštíme vrchol 1987m.n.m. a vydáváme se zpátky. Kupodivu po ujetí 3km (zajeli sme si tedy 6) míjíme ceduli Ortisei a vydáváme se na asfaltový sjezd. Pln optimismu se pouštím dolů. Silnice srovnatelná se silnicí 3. třídy v ČR občas díry občas odvodňovací struška. Přeskakuji jednu střužku za druhou abych v rychlosti neprorazil ale nevšimnu si blížící se zatáčky. Průměrné klesání 12% a přeskakování stružek každou chvíli způsobí že celkem slušně zrychlím a zatáčku nevytáčím a končím v protisvahu v ohradě kde místní zrovna kopí seno. Nechápavě na mě zírají tak to otáčím a sjíždím zpátky dolů. Následuje superbrutus sjezd celkem rychle se dostáváme do Ortisei a poté i k autu.
Máme to zasebou super těžkej den 118.7km 6 hodin 18 minut v sedle a nesčetně stoupání. Celej zasolenej dostávám super nápad že se umeju v řece, vedle který parkujem. Nepříjemná teplota odhadem kolem 4°C mě od koupele odratí alespoň namočím hlavu a umeju si nohy. Dáváme zmrzlinu opouštíme Ortisei a jedeme dál.
Cestou k našemu dalšímu cíli se zastavujeme u jezera Lago di Caldaro což by mělo bejt něco jako chladné jezero. Naštěstí jeho teplota je skoro až nepříjemě vysoká a tak se po dvou dnech a mnoha kilometrech umýváme, koupeme. Doplníme vodu a míříme si to přes Merano k Tirolskému městečku Moso in Passiria. Nacházíme nocležiště nad řekou vedle cesty k lomu a v půl deváté si vaříme míchaná vajíčka. Já se rozhoduji, že pokud se nechci v alpách zničit dám si zejtra den volna a Martin jelikož nejezdí závody se přijel zničit do alp si plánuje vyjížďku na další den.
DEN TŘETÍ:
Vstáváme v 6:00 je světlo a nemáme důvod dál ležet. Překvapila nás příjemná teplota spali sme asi v 1050 metrech a přes noc bylo nejmíň 15°. Tropická noc na alpy. Cítím únavu ale taky hlad a tak v 6:18 vaříme klasicky těstoviny a snažíme se napodobit boloňskou omáčku. Martin si naplánoval celkem jednoduchou trasu z Moso in Passiria přes Timmelsjoch /Italsky Passo Rombo (2 474m.n.m.) (dvojjazičné názvy typické pro tuhle část Itálie Německy se dorozumíme mnohem lépe než Italsky.) z Timmelsjochu / Passa Romba sjede do Rakouska do městečka Sölden a odud vyrazí na Ötztaler Gletscherstraße vyjede do 2900 m.n.m. mrkne na ledovec a hurá zpátky přes Passo Rombo zpátky do Moso in Passiria (1050m.n.m.).
Martin vyrazil na mě bylo uklidit dát věci do auta odjet někam na normální místo najít WiFi popřípadě něco nakoupit. Všechno probíhalo podle plánu dokud sem se neposadil do auta a nechtěl nastartovat. neměl sem u sebe klíčky. Apsolutně sem je nemohl najít tak sem musel zavolat Martinovi po nějáké době sem je našel v jeho věcech vedle spacáků. Ve zmatku s klíči sem patrně někde vytrousil od Martina půjčenech 25 € čímž se mi o jednu pětinu prodražil výlet. Mám klíče přeparkovávám auto a nalézám WiFi. Na infocentrum se seznamuji se sympatickou paní od které sem chtěl nainstalovat na její počítač program díky kterému bych stáhl svoje předchozí jízdy z tachometru na web a měl místo na další den. Po chvíli se dorozumíme a slečna mě pouští na svůj počítač. Instalace potrvá hodinu řekl sem jí že za hodinu se stavím a šel sem hledat místečko kde by šla vykonat lidská potřeba. Vydal sem se proto po turistické stezce a částečně po ferratové cestě sem začal být zoufalý už se mi fakt chtělo a kam se podívám jen samé skály naštěstí řekl bych minutu po dvanácté nalézám (když zamhouřím obě oči) vhodné místo a poté již vše bylo okey.
Po hodině přicházím zpátky k infocentrum ladím tachometr ladím počítač. Nedohodnou se a tak opouštím Infocentrum a proflákám zbytek dne v místním muzeu a u řeky.
Martin přijíždí pln dojmů sedáme do auta a vydáváme se dál. Nad Prato. Ubytujeme se vedle jezera 1450m.n.m. a po koupačce se seznamujeme se sympatickým litevským řidičem kamionu a s jeho nesympatickou ženou, která neměla pochopení pro výměnu desinfekcí (dali sme ochutnat naší slivovici načéš sme dostali pěknej sekec od jeho manželky).
Okolo deváté zaléháme a těšíme se na další den.
DEN ČTVRTÝ:
Dopřáváme si a vstáváme až v půl osmé. Vaříme super těstoviny nejlepší za celej výlet a vydáváme se na z Gira mýtické stoupání Passo dello Stelvio (2857m.n.m.) . Jedeme ho od Prata(950 m.n.m.). Na stelviu sme oba již několikrát byli ale tenhle kopec nás nikdy nepřestane bavit. Martin unavený z předchozích vyjížděk odpadá na začátku 25kilometrového stoupání a tak ho každej apsolvujeme sólo. Stelvio není nijak těžkej kopec je jen hodně dlouhej 48 serpentin pěkně pestří cestu vzhůru a nahoru se dostávám za hoďku a padesát minut. Pohodová cesta. Martin dorazí chvilku po mě shodneme se na tom že je to super kopec a po vyfocení panorámat vyrážíme dolů druhou stranou která nás zavede do Švýcarska a odtud zpátky k jezeru.
80 kilometrů stačí a vyrážíme domů. Měli sme v plánu eště jeden kopec na další den, ale sme oba unavení a tak můžeme bejt rádi za to že sme v pořádku dojeli domů. Snad někdy příště.
Naježděné kilometry z tohoto microsoustředění sem zhodnotil 14 dní mi to jezdilo neuvěřitelně. Alpy sou super.
Pro Eurofoam Sport Team Josef Vítů