BRIXEN DOLOMITEN MARATHON
Petr SKLENIČKA se dlouhodobě připravuje s pomocí tréninkových plánů na našich stránkách a počátkem července si splnil jeden ze svých běžeckých snů a cílů pro letošní sezónu - úspěšně zvládl Brixen Dolomiten Maraton.
Komentář Petra SKLENIČKY:
"V dlouho očekávaný den, v sobotu 2.7. ráno jsem se probudil v dobrém rozpoložení. Na start do Brixenu mě odvezla majitelka farmy, kde jsme bydleli, takže dopravu jsem měl komfortní až na Piaza del Duomo, kam jsem dorazil něco před sedmou hodinou ranní. Start byl naplánován na 7:30, takže načasování bylo optimální na to, abych stihl poslední ranní občerstvení v podobě energetické tablety a ionťáku, lehké předzávodní protažení (na nějaké rozběhání jsem vzhledem k očekávané náročnosti závodu raději předem rezignoval), pak si ještě před startem zajít na WC do jediné otevřené kavárny, jejíž personál ochotně poskytl maratoncům azyl v chladném ránu, odevzdat věci na převlečení do transportu a už zbývalo jen postavit se na startovní „rošt“ a vychutnat si jedinečnou předstartovní maratonskou atmosféru. Za pár okamžiků už startovní výstřel posílá na trať necelé tři stovky natěšených maratonců, příjemný chladivý horský vzduch a uhánějící dav nutí ke svižnému tempu, hlava však naštěstí funguje jak má, takže závod rozbíhám s rozumem v tempu cca 5:30/km, které držím po celé první 4km, jenž vedou ulicemi města víceméně po rovině, záměrem organizátorů zřejmě bylo rozehřát běžce a zároveň jim ukázat centrum města. Po úvodní prohlídce města trasa opouští cyklostezku podél řeky Isarco a zahýbá prudce doprava přes most a za mostem už začíná skutečný Brixen Dolomiten Marathon se vším všudy, cesta se zvedá, začíná nekonečné 38km dlouhé stoupání, které se postupem času bude více a více stupňovat.
V místě, kde začíná stoupání je také první občerstvovačka, piju vodu z kelímku, které ochotně rozdávají usměvaví dobrovolníci, na dalších občerstvovačkách pravidelně střídám vodu s ionťákem. Cesta dále vede nejprve lesem a po té po nádherných alpských loukách, za nimiž přicházejí první horské vesničky nad Brixenem: Köstlan, Maria i.Sand, Riffnol a Mellaun. Za Mellaunem cca na 8.km poprvé přecházím v prudším stoupání do chůze, je to prakticky stejně rychlé jako běh a při běhu namáhané svaly si alespoň chvíli odpočinou. Diváků podél cesty není mnoho, což je vzhledem k odlehlosti a náročnosti terénu celkem pochopitelné, nicméně v četných malých horských osadách podél trasy vydatně povzbuzují celé farmářské rodiny i s malými dětmi a samozřejmě fandí i všudypřítomní dobrovolní hasiči, někteří fandící na nás volají i jmény, která máme vytištěná velkými písmeny na číslech, volání „Bravo Petr!“ mě bude provázet celým maratonem až na samotný vrchol Plose. Za vesničkou Mellaun následuje další stoupání lesní cestou přes osadu Schnagerer, tady již začínám pomalu vyhlížet spodní stanici kabinkové lanovky na Plose. Těsně před prudkým stoupáním k lanovce jsem si totiž včera do vykotlaného pařezu s pomocí své malé dcery ukryl gel, Bětka to brala jako náramně zodpovědný a důležitý úkol a i já doufal, že tam své občerstvení naleznu. O to větší však bylo moje překvapení, když cesta cca 200m před „mým“ pařezem zahnula do lesa a já mohl jen z dálky bezmocně sledovat, jak se mi moje soukromá občerstvovačka vzdaluje, no nic, hlavně nepropadat panice, gely mají být zhruba od půlky závodu i na normálních občerstvovačkách, tak snad můj žaludek snese i nějaký ten nevyzkoušený italský preparát. O kousek dál u lanovky byla první štafetová předávka, takže tu byl větší shluk lidí, štafetoví běžci, rodinní příslušníci, vlekaři a další fanoušci, všichni postavení do špalíru velmi bouřlivě povzbuzovali maratonce, takže jsme si každý mohl užít svou chvilku slávy. Další úsek cesty od lanovky jsem dobře znal, byl jsem se tu totiž pár dní před maratonem proběhnout, takže za lanovkou po dřevěné lávce přes potok, pak prudce nahoru po louce, pak kratší rovinatý úsek lesní cestou a pak už zase do neznáma vzhůru pod lany a lesem nahoru. Následovalo cca 5km táhlého stoupání lesem až na kótu 1570m, kde se les rozestoupil a příštích 9km nás čekala mírně zvlněná asfaltová cesta s krásnými výhledy do údolí Afers, na konci údolí se pak tyčilo majestátní monumentální panorama skalního masivu Gruppo delle Odle, scenerie vskutku neopakovatelná, svému lezeckému umění se zde kdysi učil i Reinhold Messner a dnes přes tento skalní útvar vede ferrata pojmenovaná po jeho bratrovi. Tento úsek byl jedním z nejhezčích na trase a běh tu byl opravdovým požitkem, snad jen s jedinou menší vadou na kráse, v každém klesání jsem úzkostlivě sledoval výškoměr na hodinkách, jelikož mi bylo jasné, že ztracené metry budu muset těžkou prací vzápětí dobývat zpět.
Na 19.km v osadě St.Georg jsem dostal kýžený gel, hodil jsem ho do sebe, zapil vodou a za bouřlivého povzbuzování štafetových běžců čekajících zde na druhou předávku jsem se „hnal“ dále. Na metu půlmaratonu jsem v krásném slunečném počasí dorazil za 2:26, tady už mi bylo jasné, že pod 5h to určitě nebude, přeci jen jsem tušil, co mě čeká v závěru, nicméně čas byl to poslední, co mě v tenhle moment zajímalo, důležité pro mě bylo, že jsem byl relativně v pohodě bez jakýchkoliv obtíží, takže už jsem si byl jist, že pokud se nestane něco mimořádného, tak mi cílová brána nemůže uniknout, kdo někdy vybíhal na trať byť jen s malými obavami, jestli závod dokončí, ten jistě zná ten euforický pocit, který se dostaví v momentě, kdy jsou i ty poslední obavy zaplašeny J Na 25.km skončila houpačka nahoru dolu a začala opět tvrdá práce a výškové metry na hodinkách začaly rychle přibývat. Ve výšce 1602m jsem poslal manželce SMS se vzkazem ze „Sněžky“ a stoupal jsem vesele dále kolem horské chaty, kde se právě konala mše pod širým nebem. U lyžařské chaty příznačně nazvané Skihütte jsem si vzal druhý gel, zapil vodou a stoupal lesem pomalu dál až na rozcestí k chatě Rossalm ve výšce 2070m, kde jsem se dostal nad hranici lesa a přišel asi nejkrásnější úsek, cca 6km velmi mírně stoupající alpské stezky s neskutečnými výhledy na Dolomity, zde jsem očekával obvyklou maratonskou krizi, nicméně místo ní se dostavila absolutní euforie a já, ač jsem měl v nohách více než 30km a k tomu téměř 2000 výškových metrů, tak jsem doslova nabitý endorfiny „letěl„ jako vítr s pocitem, jako bych právě vyběhl. U horní stanice lanovky ve výšce 2050m na mě čekala manželka i s dětmi, oblékl jsem si pod tílko ještě normální tričko, protože se stoupající nadmořskou výškou se citelně ochladilo.
Od horní stanice lanovky se změnil povrch cesty z příjemné vyšlapané stezky na o poznání náročnější kamenitou pěšinu, po níž bylo nutné místy doslova poskakovat z kamene na kámen ve stylu kamzíka J Občasní turisté ochotně uhýbali z cesty a volali bravo!, super! apod. Kamenitá stezka vedla víceméně po rovině až ke značce 38,5km odkud se stezka prudce zvedla k vrcholu Plose, pohled z tohoto místa vzhůru na závěrečnou pasáž bral dech i zbytky sil, k pobavení dobrovolníků na občerstvovačce jsem na tomto místě při pohledu vzhůru utrousil i několik mezinárodně srozumitelných sprostých slov J No ale jak se říká, samo se to neudělá, takže vzhůru k nebesům, závěrečné 3km s převýšením 400m zdolat prostě musím, tady už opravdu není cesty zpět! A tak se šplhám a šplhám s jazykem až na zemi, a z dáli nebo spíš z výše ke mně doléhají rozjuchané tóny jakési tyrolské kapely, která si svoje nádobíčko rozložila někde nahoře. Po nějaké době se terénem, který je více lezecký než běžecký konečně dohrabu k oné kapele v tyrolských krojích, která tu vytrvale vyhrává pro potěšení maratonců, samým nadšením, že už jsem konečně nahoře, si s jódlujícím zpěvákem vystřihnu několik kroků jakéhosi tyrolského dupáka, abych vzápětí při bližším ohledání zjistil, že to, co jsem považoval za konec tříkilometrového stoupání na vrchol Plose, je ve skutečnosti jen Leonharder Kreuz ve výšce 2365m, takže mě čeká ještě nějakých cca 120 výškových metrů. Nuže dobrá, napil jsem se ledové vody (mimochodem občerstvovačky ve výšce nad 2000m většinou vypadaly tak, že jeden dobrovolník nabíral do kelímků vodu z pramene či potoka a druhý míchal ze stejné vody ionťáky J) a vydal jsem se dále a výše.
Po dalších cca 1,5km jsem se konečně vyškrábal až na vrchol Plose do nejvyššího bodu položeného 2486m, za obrovského aplausu veškerého osazenstva poslední občerstvovačky a po té, co jsem si se všemi přítomnými vítězoslavně plácl dlaněmi se vydávám na pár set metrů doslova triumfální cílové rovinky. Z dálky už je vidět cílová brána a doznívá sem zvuk další tyrolské kapely, která vyhrává u chaty Plosehütte. Cílovou rovinkou běžím už tak trochu v transu, ve výšce skoro 2500m sotva popadám dech a vychutnávám si poslední metry, na cílovém koberci letí ruce nad hlavu a řvu jako blázen, což značně pobaví prokřehlé obecenstvo čekající zde na „své“ favority. Stejná dobrovolnice, která si ode mě před pár hodinami na startu přebírala batoh, mi teď v cíli věší na krk medaili a já stále jásající a s rukama nad hlavou poskakuju směrem k občerstvovacímu stolu, kde do sebe pomalu leju střídavě studenou vodu a teplý čaj a koušu kousky ovoce. Přes hlavu přetahuji tričko s hrdým nápisem „Finisher“ a balím se do fólie, tady nahoře je vážně kosa, takže rychle pro batoh a navléct na sebe vše, co v něm mám, pomalu do sebe dostávám ztracené tekutiny a energii v podobě energetických doplňků, zároveň se kochám panoramatickým výhledem od chaty Plosehütte a rozesílám nadšené SMS do všech stran.
Takový byl tedy můj první alpský maraton s celkovým udávaným převýšením 2340m (dle mých hodinek dokonce 2465m), čísla sice v tomto případě nejsou důležitá, ale pro úplnost, závod jsem dokončil na 117. místě v čase 5:28:39,6 a v každém případě to pro mě byl ve všech směrech obrovský zážitek na celý život! Bezprostředně po doběhu jsem si byl jistý, že to bylo poprvé a naposledy, nicméně už druhý den jsem si říkal, že pokud ještě někdy příště, tak jedině v Brixenu!"
Oficiální web závodu zde.