RAKOUSKÉ ALPY TRÉNINKOVĚ I ZÁVODNĚ
Druhý srpnový týden se nás část v čele s náčelníkem Radkem Sedlákem rozhodla strávit prodloužený víkend v Rakouských Alpách. Sraz jsme si dali ve Znojmě v ranních hodinách. Při příjezdu na učené parkoviště jsme začali překládat věci společně s našimi neodlučitelnými kamarády koly. Kdo tedy jel? Já (Petra Krbová), Pavel Bartoň, Milan Hron, Jirka Šuta a Radek Sedlák.
Cestou na místo jsme vyzvídali, co nás bude čekat a jak bude naše „soustředění“ vypadat. Dozvěděli jsme se, že budeme bydlet na statku a každý den nás bude čekat cílový kopec přibližně 2,5km. Čím více jsme se přibližovali, tím více jsme obdivovali nádherné kopce, na kterých se pásly krávy „Milky“. Při příjezdu do městečka Göstling jsme byli upozorněni náčelníkem na kopec, který nás měl čekat každý den. Ze začátku nic moc, pozvolna jsme najížděli na vedlejší komunikaci, která byla asi tak na jedno auto. A pak to přišlo, 1. serpentina, 2. serpentina, 3. serpentina …. Všichni koukali se strnulým obličejem, jen náčelník se smál a s úsměvem říkal:“ jste chtěli kopce tak tady je jeden z nich“.
Ubytování bylo příjemné, bydleli jsme kousek od statku rodiny Zettlovi (slavná lyžařka ve sjezdu na lyžích Katrin). Dorazili jsme po obědě. Jen jsme se ubytovali (nandaly tašky a materiál do jedné místnosti), hned jsme začali vymýšlet, kam první den pojedeme. Volba byla jednoduchá. Nejbližší kopec a nejvyšší byl Hochkar. V zimě lyžařské středisko, v létě hojně navštěvovaný kopec turisty. Vyjeli jsme do výšky téměř 1.800 m.n.m. a musím říct, že výhled byl nádherný. A taky musím říct, že jediní blázni na kole jsme tam byli my. Ten den jsme poprvé pocítili cílový kopec na vlastní „nohy“. Délka 2,5km s 15% stoupáním, nic moc po 9km stoupání na Hochkar.
Večery byli klidné. Posezení vedle baráčku bylo hojně navštěvované jak z naší strany, tak ze strany „domácích“. Druhý den (pátek 13.8.) nám počasí nepřálo a museli jsme dopoledne strávit pod střechou. Jen Pavel se odvážel ráno vyrazit na švih. My jsme nakonec vyrazili po obědě a to na jezero Lunzsee a okolní kopce. Domu jsme se vrátili téměř společně s Pavlem. Večer jsme pak společně diskutovali o svých zážitcích a plánovali na sobotu.
V sobotu jsme jeli do dalšího lyžařského střediska Ötcher. Kopce dalo by se říct, že stejné jako na Hochkaru, ale pravda je jiná. Myslím, že asi tak ¾ kopce jsem nesla své kolo společně s náčelníkem na zádech. Kluci samozřejmě téměř celou černou sjezdovku vyjeli. Neuvěřitelný výkon! Vyjeli jsme na kopec ve výšce přibližně 1.400 m.n.m.. Při pohledu dolu mě navštívila myšlenka, jak asi pojedu dolu, když nahoru jsem šla pěšky a to ne zrovna lehce. Při posezení u restaurace asi ve výše 1.200 m.n.m. jsme se s úsměvem bavili, kam pojedeme dál. Podívali jsme se ještě na jeden kopec a zamířili domu. Cesta domu, ale nebyla tak svižná jako předešlé dny. Nastoupané metry a ujeté kilometry jsem již cítila v nohách. Nicméně kluci byli spokojení s kopci a já jsem byla ráda, že jsem všechno zvládla.
Po návratu na statek nás čekalo velké balení a nakládání kol. Čekal nás poslední den v Rakousku. Domluvili jsme se, že soustředění zakončíme závodem! Časně ráno jsme vyrazili do městečka Reichraming. Jel se zde závod patřící do rakouské série TOPSIX, tedy 6 neprestižnějších maratónu v Rakousku. Na start jsme se postavili všichni, kromě náčelníka. Měli jsme na výběr ze tří tratí. My jsme zvolili prostřední, medium 52km 1.450m.n.m. Trať byla vedená po širokých šotolinových cestách, přes jeden nejvyšší kopec. I přes to co jsem měla za sebou se mi jelo dobře, při dlouhém stoupání bylo místy vidět do údolí. Krásné výhledy. Projíždělo se také 2 tunely. Jet nás v nich více asi bych nedojela. Tma tam byla, že by se dala krájet. Po závodě jsme se najedli a čekali na vyhlášení. Já jsem dojela na 2. místě. Pavel Bartoň obsadil v kat. Elite 3.místo a Jirka Šuta 3.místo v kat. U23. Počasí nám přálo celý náš pobyt. Všichni jsme odjížděli plni nových zážitků, příjemně unaveni.
Pro www.eurofoam-sport.cz Petra Krbová