MARTIN URBAN POKOŘIL HORSKÝ MARATON
Uživatel tréninkových plánů na stránkách EUROFOAM SPORT TEAMU Martin URBAN se v rámci letošní přípravy na PIM rozhodl pokořit Horský maraton v Novohradských horách o délce 32km s převýšením 550m. Pokud stále váháte se svojí účastí na maratónské trati, pak po přečtení zápisků Martina Urbana možná překonáte obavy a na start maratonu se postavíte také.
Komentář Martina URBANA:
Horský maraton Trhové Sviny
3.4.2011
čas 5hodin 34 min
TF:158 avg , 181 max
1.ročník mé účasti
Příprava
Přípravu na PIM jsem si chtěl okořenit nějakým závodem. Jednak, abych ty dlouhé běhy neběhal neustále sám, aby to byla motivace a zábava a zároveň to posloužilo jako trénink na PIM. Vybral jsem si 3 závody: Horský maraton na 32km, ½ maraton a závod na 25km. Trenér doporučil ten Horský maraton. Já se ho obával, bylo to 32km a 1100m převýšení, zároveň mně i přitahoval svoji náročností. Trénoval jsem pod vedením svého trenéra Smetany. Tréninky byli rozmanité a tím to nebylo jednotvárné, ale přece jenom závod je koření běhání.
Obával jsem se hlavně délky HM, protože v tréninku jsem běžel nejvíce 16km, no ale říkal jsem si nějak to dám. Před závodem jsem neřešil nějakou supersacharidovou dietu, spíš jsem 4 dny se snažil jíst co nejvíc těstovin a rýže. Jinak jsem to moc neřešil. Ani v tréninku jsme se moc neomezovali, úterý, středa a čtvrtek byl běh, dále v sobotu jsem byl na cyklovýletě 26km-Povidlový koláč, tolik tréninku bych si asi sám nenaordinoval, ale trenér na to dohlížel a tak jsem mu důvěřoval. A ukázalo se, že oprávněně.
Jelikož se HM běží z Trhových Svinů do Hojné Vody, tak jsem potřeboval odvoz z cíle. On sice 5hodin po startu jede z cíle autobus, ale nechtělo se mi po závodě se někam drkocat a pak vlakem domu. Vymyslel jsem, že pojedu s Věrou autem. naštěstí babička se nabídla, že pohlídá děti a tak jsem mohli vyrazit spolu. Věra si tam našla v blízkosti trasu na in line, že se tam sveze, pak si dá dortík a přijede za mnou do cíle.
Večer před odjezdem jsem si připravil všechny běžecké věci-oblečení, jídlo, pití, energo gely, vazelínu a náplasti. Jako novinku jsem mněl malý batoh a v něm bag na vodu. Vyzkoušel jsem s ním běh na 16km (2 Hodky) a osvědčil se a tak jsem si ho vzal. Byl lepší než ledvinka a pobral více vody. Mněl jsem věcí na velkou tašku až se mi Věra smála.
Jelikož na trati byla jenom jedna občerstvovačka, tak jsem věděl, že si musím vzít pití, sušenky a energo gely sebou. Věděl jsem, že to poběžím za 4-5 hodin a tak budu mít žízeň a hlad. A to ještě mnělo být teplo. Jako oblečení jsem plánoval krátké trenky, krátkou moiru a na to závodní ½ maratonské tričko, na hlavu šátek a na záda batoh.
Jelikož v sobotu odpoledne bylo velké teplo a v neděli mnělo být ještě větší, tak jsem vynechal moiru a běžel jako v létě jen v tričku a trenkách s nezbytným šátkem, který se tolikrát osvědčil.
Co se týče jídla, tak k o bědu a k večeři před HM jsem si dal těstoviny, že jsem mněl přes den 4 pivka, to bych ani nemněl psát, ale byly dopoledne. No ale před J50 jich bylo 5 a také jsem podal pěkný výkon. Jinak na ráno před HM jsem si dal 2x housku se salámem (druhou 2 hodky před startem). Půl hodky před startem jsem si dal mysli tyčku a energo gel (ten hnusnej co mi zbyl z J50). Vypil jsem před startem od rána cca 1.5l ionťáku. Do batohu jsem si dal tak 3/4l ionťáku s tabletou hořčíku, dále 2 gely a 3 sušenky. 1 sušenku a 1 gel jsem plánoval si dát v první půlce na 9km před prvním kopcem a pak na prvním kopci gel. Na občerstvovačce jsem plánoval doplnit vodu, případně ionťák, a další gel a sušenku sníst někde v druhé půli závodu na kopcích.
Ráno jsme se Věrou dostali na start poměrně brzy už v půl desátý. Cestou do Trhových Svinů se nám odevřel výhled na všechny ty hory co musím přeběhnout a vypadalo to dost drsně. Chvilku jsme váhali kde to je, ale pak jsme to našli. Já se zaregistroval, dostal číslo a šel šašit s přípravou. Nejdřív jsem si došel na velkou, což bylo drsné, nádražní záchod byl pro odvážné, já to překonal, ale kolega běžec to vzdal. No lepší to překousnout než řešit problém po cestě. Namazal jsem zadek a třísla vazelínou, přelepil jsem bradavky, oblékl si kraťasy, tričko, šátek. Snědl jsem energo gel, banán a dopil ionťák, což bylo cca ½ hodky do startu.
Pak jsem s Věrou pozorovali cvrkot. Byl to běh, kterého s účastnili i běžci se psi tzv. Canicross. To bylo zajímavý, běžci, který mněli bederní pás a k němu připoutaného psa, či někdo dva. Byl jsem zvědav jak to zvládnou. A to běželi také 32km. Jinak s ostatních běžců jsem nepoznal žádný známý obličej. A viděl jsem jen samé nabušence. No jelikož těch účastníků bylo zhruba 30-40 a tak jsem tušil, že budu asi poslední. I když loni to mněli 2 běžci za 5 hodin a tak jsem tajně doufal, že zde budou zase a já s nimi poběžím. Ale nikoho takového jsem neviděl.
Taktiku jsem probral po mailu s trenérem a dohodli jsem se na tom, že stanovit tempo na km nemá smysl, jelikož trať vedla přes 4 velké a 2 malé vrcholy Novohradských hor. Trenér mi poradil, že prvních 9km, kdy je trať jen kopcovitá, si hlídat TF na 140-150. Pak nastanou 2 kopce tam to prostě nějak dát. Radil spíš než chůzi se snažit do kopce běžet i třeba malými krůčky, v případě nemožnosti běhu si při chůzi pomoct dát ruce na stehna. Já už jsem četl od našeho předního vrchaře, že se do kopce má co nejdéle vydržet běžet, trenér mi to doporučil také a tak jsem se tím řídil.
Abych přiblížil trasu HM, začíná s z Trhových Svinů v nadmořské výšce 450 m.n.m. tak prvních 9km je to kopcovitá trať s převýšením 250m, pak nastává 3km stoupání na Slepičí hory (sedlo Kohouta a Slepici), o nadm. v. 850m.n.m, pak se klesá do Benešova nad Černou do nadm. v .730m. Poté s běží přes Cikánský a Zaječí vrch (800 m.n.m), pak se lehce klesá a pak zase prudce stoupá na Kuní horu 930m n.m., poté je sešup z hory, rovina a zase stoupání na Kraví horu 950m.n.m, pak závěrečné 2km klesání do cíle Hojné Vody, celkové převýšení 1150m.
V 10:50 byl předstartovní briefink s ředitelem a zároveň běžcem p. Martinem Brožkem, ten nám ukázal na mapě trasu, vedla po červené a až závěrečné 2km mněli být po zelené. Sporná místa prý jsou vyznačena červenými šipkami na zemi. Vypadalo to jasně a že se nedá zabloudit. Dále, že 1km Trhovými Svinami poběžíme společně a pak po 1km na kraji se začne závodit. Se ženou jsem byl domluven, že na občersvovačku jezdit nemusí, že se nemusí honit a užívat si volno bez dětí.
Poté jsem dal ženě pusu, vzal si batoh a šel na start. Do batohu jsem si kromě gelů, pití a sušenek, dal i 100Kč a mobil. Žena mně vyfotila na startu. Co se týče cílů, tak byl defakto jediný a to doběhnout to. Trochu jsem si říkal, že pod pět hodin by to mohlo být, ale, že se uvidí.
Závod
V 11 hodin bylo odstartováno. Zamával jsem ženě do foťáku a vyrazil na trať. Běžci bez psů a se psy vyrazili. Nejdřív jsme běželi 1km Trhovými Sviny, ale už teď nasadili takové tempo, že jsem skoro nestačil. TF vylítla na 160, stačil jsem zhruba 3 běžcům a to jen taktak. Už jsem začal tušit, že poběžím sám. Na konci Trhových Svinů se začalo závodit teda v uvozovkách. Já jsem vyběhl na kopec nad Sviny, TF na 170 a zvolnil jsem tempo, abych vydržel celý závod. Běžel jsem zhruba 140-150. Všichni běžci už mi utekli, i pán ve žlutém tričku, který neběžel o moc rychleji než já, ale i tak mi poodběhl.Na 2.km bylo zajímavé to, že půlka pejsků se šla vykakat a tak zdržovali páníčky. Já je tak předběhl, jenže oni po záchodě se přes mně převalili. Ti psy ze začátku tak funěli jak byli asi natěšený až jsem se lekl. No od 3.km jsem běžel až do cíle sám. Bál jsem se jak to zvládne moje bolavá noha, ale musím říci, že se až do konce neozvala, jak jsem mněl tolik starostí to uběhnout, tak se ta bolest ztratila. I teď po HM mně chodidlo vůbec nebolí, zvláštní.
Prvních 9km mnělo být víceméně po rovině, ale ono i ta rovina byla pěkně kopcovatá. Běželi jsme skoro neustále do kopce. Po 3. km byl nějaký kostel Svaté Trojice moc hezký. Ale za ním stoupání. Naštěstí ne moc dlouhé. Zde jsem ocenil organizátora, že na zem nastříkal šipku a já tak věděl, že se má běžet po louce, jinak bych bloudil. Ale už začínali lehké občas potíže hledat červenou značku. Jak člověk nezná trasu, tak se musí člověk neustále ohlížet po znáčkách a to v běhu bylo občas obtížné. Nicméně po výběhu na 3km byl 1km po rovině a z kopce.
Zde byla taková samota 3 baráky, za jednom barákem na mně vykouknul obrněný transportér, to jsem ale byl překvapen. Běželo se okolo něj a tak jsem si na něj i sáhnul. U něj stáli i nějací chlapi a řekli: „ten je ale pěkný co?“ Tak jsem jim to potvrdil. Viděl jsem, že na zahradě mají i další obrněné transportéry a protiletecké dělo. No na takové samotě mně to překvapilo. Pak se běželo z kopce, jenže v lese po lesní rozbité cestě a tak jsem si musel dávat pozor kam šlapu, abych si nezvrtnul kotník. Pod kopcem byl potok a běželo se cca 2 km podél potoka, takovým lesním údolíčkem. Moc pěkné. Zde se běželo pěkně TF 150, takový odpočinek. Údolíčko končilo samotou, odkud se vybíhalo do kopce do obce Slavče na 6-7km.
Vyběhl jsem z údolí a běžel do obce Slavče. V autě zde sedět závodník ve žlutém tričku, který tam něco jedl a povzbuzoval mně: „dávej, dávej“ byl to zvláštní, proč už on neběžel ? Později pak byl diskvalifikován, asi chtěl běžet jen kousek. V obci jsem se poprvé občerstvil. Sundal jsem batoh a pořádně se napil. Běžel jsem už skoro hodinu a tak jsem doplnil tekutiny. Mohl jsem sice nechat si ten šlahoun od pití venku a pít průběžně, ale nechtěl jsem aby se mi to kinklalo u krku a štvalo mně to. To zastavení a minuta zdržení mně opravdu nezabilo.
Pak se běželo po silnici zvlněným terénem do Dobrkovské Lhoty. Zde mi zábavu obstarávalo uhýbání před projíždějícími obrovskými traktory zemědělců. Byl jsem rád, že mohu běhat a ne pracovat v zemědělství, to mně vždy děsilo. Také jsem koukal na hory na které mám vyběhnout, vypadaly vysoko. Doběhl jsem do Dobrkovské Lhoty a zjistil, že na sedlo Kohouta je to jen 4.5km, jenže do kopce. Sice první km ještě vedl takovým údolím, ale pak to skončilo a byl jsem pod kopcem. Rozcestník ukázal 3.5km na sedlo. Zde na 10km jsem dal další občerstvení, dal jsem musli tyčku a pití.
Pak jsem se vydal vzhůru. Ale opravdu vzhůru. Bylo to 2,5km jen stoupání, kdy jsem běžel pomalu, TF vylítla na 170, zde jsem vzpomínal na výběhy z Černého Dolu na vrcholky Krkonoš. No to bylo drsné. Ale zde jsem si vyzkoušel, že je nejlepší běžet pomalu malinkými krůčky a pomalu, než třeba jít. Je to pomalé či stejné jako chůze, ale tak nějak méně vyčerpávající, aspoň pro mně. Po náročné dřině jsem to vyběhl. Potkal jsem cestou lesáka a ten se asi divil co tam blbnu. Když jsem vyběhl nahoru, tak jsem sice na hřebeni na sedlu Kohouta. Turisti mi řekli, že mám běžet doleva. Tak jsem tam běžel. Už to bylo po rovině a ta jsem mohl odpočívat. Škoda, že tam byl les, mohli být super výhledy. Byl jsem na 13km. Pak se běželo dokonce i z kopce, kde jsem znejistěl jestli běžím dobře, neviděl jsem dlouho červenou, ale naštěstí ano, nechtělo by se mi vracet. Doběhl jsem k myslivně a k rozcestí pod horou Vysoký kámen (dříve Slepice). A už jsem věděl, že se zase bude prudce stoupat vzhůru.
Teď bylo stoupání náročnější, protože to nebylo jen po lesní cestě, ale i po kamenech a těsně před vrcholem i přes spadané kmeny stromů. Opravdu jsem pak byl rád, že jsem na kopci. Musel jsem i část přejít do chůze s rukama na stehnech, běžet už se fakt nedalo. Ale přece jenom i pomalý běh je lepší než ta chůze. Na vrcholu Slepice jsem byl odměněn pěknými výhledy na celou uběhnutou trasu. Dal jsem si zde poslední občerstvení, dopil jsem vodu a dal si energo gel. Strašně jsem ocenil ten batoh s pitím obzvláště ve vedru jaké panovalo, ikdyž v 800m n.m. to bylo lepší než dole, ale i tak. Doplňování tekutin je opravdu dobré nepodcenit. Pak se mi ozvala Věra, jestli nechci, aby dojela do Benešova, tak jsem ji řekl, že ano. Pak jsem se vydal dolů do Benešova.
Jenže to nebylo tak jednoduché, z vrcholu Slepice zhruba 0.5km to byl takový sešup, že jsem mněl to sotva slezl, šlo se přes kameny, kmeny stromů, z opravdu prudkého kopce. To jsem byl rád, že jsem to vůbec sešel a nespadl, kdyby bylo mokro tak nevím. Ale nějak jsem to slezl. Pak byla rovina, nejdřív lesem a pak i odpočinkově po asfaltu, zde jsem držel tempo 145-155TF, ikdyž i mírný kopec zvedal TF na 170. Zde už nohy tak nějak začínali běžet tempem sami. Takové to tempo běžím, že to jde, ale jakékoliv zrychlení by ubralo síly a nezvládl bych běžet dál. Tak nějak mi připadalo, že si to tělo určilo samo. Dobrý poznatek.
Cca 2km před Benešovem byla samota, kde jsem doběhl 2 závodníky se psi, myslel jsem si jak nejsem dobrej, že oni nebo psi nemůžou. Ale pak jsem poznal, že jeden závodník se trochu motá a sotva jde a že si pak lehnul na lavičku. Druhý mu řekl, že doběhne do Benešova a pak ho tady autem vyzvedne. Asi ho dostalo náročnost trasy a teplé počasí. Opět jsem ocenil pití v batohu. Pán si vzal 2 psi a vyrazil do Benešova, no utekl mi.
Zhruba 0.5km před Benešovem na mně přicházela krize, ale jelikož to bylo blízko občerstvovačky, tak nemohla naplno zaznít. Jen jsem si představil co mně čeká v druhé půli závodu: 1) asi krize, 2) vetší a drsnější kopce 3) únava 4) vedro 5) dalších 2.5-3.hodiny běhu sám 6) bude to na morál (jak říká můj vzor Katka Neumannová) 7) překvapení; no samé neradostné vyhlídky, ale zase musím říci, že jsem to opravdu nechtěl zabalit. Já to bral, jako, že to asi přijde, ale tak nějak pozitivně a motivačně.
Pak jsem doběhl na náměstí v Benešově, 16km za 2,5hodky. Setkal jsem se ženou, doběhl jsem k ní vzal jsem si z auta tablety Isostáru a hořčíku a šli jsem spolu na občerstvovačku. Naštěstí pořadatelé ji nezrušili a počkali na mně, i když jsem byl asi beznadějně poslední, no byl ale asi jen 10 od poslední pani se psem. Žena mi došla do hospody naplnit vodou batoh, do kterého jsem pak rozpustil tabletu Isostaru a hořčíku. Sám jsem si dal na občerstvovačce banány, čokoládu, pomeranče, dále cca 5 decek vody a 3 dc koly. Na občerstvovvačce jsem řekl, že kromě toho kluka, co nemohl, jsem poslední. Oni sice postrádali ještě jednoho pána, ale já jsem jim tvrdil, že jsem poslední (asi to byl ten pán v autě ve Slavčích). Pak jsem se rozloučil s pořadateli na občerstvovačce a ženou a vyrazil na druhou půlku tratě. Kluk na občerstvovačce tvrdil, že je to o kousek kratší, sice větší kopec, ale prý lepší cesta, tak jsem byl zvědav. Já jim řekl, že zatím to bylo dost drsný. No vydal jsem se bojovat dál.
Po prvních 100m jsem se dostal na křižovatku a moc jsem nevěděl jak dál. Zalitoval jsem, že jsem si sebou nevzal mapu. To jsem trochu podcenil, přece jenom značky je třeba doplnit mapou. Cyklostezka vedla rovně a turistický ukazatel hlásal 2km po silnici Věrtele neznačeno. Tak jsem se domníval, že je to nějaká místní specialita, že 2km neznačí, tak jsem se tam vydal. Běželo se po silnici trochu do kopce. Už jsem začínal cítit nohy a kopec jsem nevyběhl zrovna nejlehčeji.Běžel jsem ale tempo solidní 145-155, kopec 165. Po vyběhnutí kopečku jsem uviděl to pohoří, nejdřív mně přijít Cikánský vrch, před ním mněl být ještě nějaký vrch, ale to jsem si říkal, že jsem se asi spletl. Pak za ním se vynořily nejvyšší vrcholy Kuní a Kraví hora. 2km jsem běžel bez značky, bylo to znervózňující, říkal jsem si, že se už nevracím a někam doběhnu, když tak poběžím po cyklostezce, ta ukazovala 15km do Hojné Vody. Doběhl jsem na nějakou samotu, kde byl i rozcestník a zde jsem se dozvěděl, že jsem si cestu z Benešova zkrátil o 1.5km a jeden kopec. Tak jsem si řekl, no mnělo to být lépe značené a já mněl mít mapu. Štvalo mně to, že to nebude 32km, ale jen 30.
Zde bylo rozcestí a na Cikánský vrch to bylo 1km. Tak jsem už po třetí začal stoupat, zde jsem se si řekl, že když ho vyběhnu tak budu za půlkou kopců. Tak jsem opět nasadil krátké krůčky a pomalý běh a běžel jsem vzhůru, TF vylétla až na 175, ale to těsně před vrcholem na 800m n.m..Nebylo to tak strašné, i cesta byla taková lesní pěšina, ale zabrat to dalo. Akorát škoda, že to bylo v lese a nebyly výhledy. Vrchol byl na 21km, napil jsem se a běžel dál.
Nejprve to bylo skopce po lesní cestě, ale pak jsem narazil na asfaltku a běželo se po rovině či mírně skopce. Zde byly značky docela daleko od sebe a tak jsem byl nejistý jestli běžím dobře. No a najednou na zemi byla červená šipka označující, že mám odbočit do lesa doprava. To mně zarazilo, že by se takhle odbočilo na lesní cestu. No řekl jsem si, že se tam teda vydám, vrátit se můžu vždy. Akorát, že to bylo strmě do kopce, po zhruba 10 minutách a 0.5km jsem červenou značku neobjevil a tak jsem to vzdal a vrátil se dolu na asfaltku. Běžel jsem po ní a až po několika stech metrech jsem objevil červenou značku. Tak jsem bloudil, litoval jsem, že nemám mapu, to bych běžel správně. Aspoň jsem, ale odčinil to zkrácení za Benešovem. Tento asfaltový úsek trval až do 25km, zde jsem se zase bavil posíláním SMS ženě, která chtěla vědět kde jsem a dával mi zprávy, že ostatní už jsou v cíli včetně ředitele závodu. No jo no, vždyť u ž jsem byl na trati 3,5 hodky a věděl, že tak ještě 1,5-2hodky budu. Dále mně informovala, že se na Kraví hoře bloudí, tak jsem ji odpověděl, ať mi udělá šipku ze šišek, abych nebloudil.
Já jsem opět normálním tempem 145-155 doběhl na 25km, napil jsem se a jal se stoupat. Nejprve to byla stále asfaltka, pak to přešlo do lesní cesty pro traktory, pak do pruťáku v lese, pak se přidaly kameny a kmeny. No hrůza, ten poslední km k vrcholu byl fakt drsnej, nohy už jsem necítil, z pomalého běhu jsem přešel do chůze a pak jsem šel na horu jen s vypětím všech sil. Před prvním vrcholem Kuní hory jsem skoro nemohl přelézt kmen stromu, dostal jsem se na tento první vrchol a byl jsem ztracen. Červenou jsem hledal marně, viděl jsem jen pěšinu. Unaven, udýchán jsem se vydal klopýtat po ní, pamatoval jsem si, že musí být i druhý vrchol Kuní hory. Naštěstí pěšina vedla správně na ten druhý vrchol a i červená značka byla. Zde to bylo klopýtání přes kmeny a kameny než běh, naštěstí to bylo jen cca 200m než jsem stanul na vrcholu Kuní hory 920m n.m. na 27km, kde od 25km jsem nastoupal 200m. bylo to opět drsné, někdo by řekl, že Bruntál. Dal jsem si občerstvení pití a musli tyčku. A pak jsem jal šplhat dolu, po výběhu kdy bolí achilovky, zase při seběhu, šplhání dolu a seskakování po kamenech zase bolely stehna. Ale to sešplhávání z kopců bylo nejtěžší. Jak pak jeden z běžců řekl: „to chtělo mačky a lano“. Nevím jak by se to sešplhávalo být mokro a třeba sníh nebo namrzlo. Naštěstí nebylo.
Sešup byl jen 200m ,ale stál za to, pak se naštěstí běželo po rovině po lesní a pak asfaltové cestě, kde jsem zabloudil po druhé. Na cestě byla totiž červená šipka směřující doleva do lesa, ale tam nebyla žádná cesta. Červenou značku jsem před sebou a ani za sebou neviděl. Občas totiž pomáhalo se ohlídnout a ujistit se že vidím červenou značku vzadu, když ji nevidím vepředu. Šipka byla čerstvá a na svahu se mi zdálo, že jsou stopy a tak jsem se vydal přes krajnici do lesa. Jenže zde nebyla žádná cesta a vše to vypadalo divně. Po chvilkové rozvažování jsem se vrátil zpět na silnic a běžel dál. Viděl jsem několik set metrů přede mnou křižovatku, tak jsem si řekl, že tam doběhnu a uvidím jestli tam bude značka. Naštěstí byla, bylo zde rozcestí na 27km, kde to bylo 1.5km na Kraví horu. Napil jsem se, postý jsem upravil batoh a jal se stoupat vzhůru na poslední kopec. Čekalo mně na 1km převýšení 100m na Kraví horu v nadm. v. 950m, nejvyšší vrchol závodu.
Nejdřív se běželo po tzv. stoupací rovince, běželo se do kopce, ale TF byla jen 150, to jsem se divil, rovinka končila po zhruba 0,5km, pak bylo esíčko a pak závěrečné 0,5km stoupání na rozcestí u Kraví hory. Běžel jsem zde svým oblíbeným pomalým během s krátkými kroky, cesta ubíhala pomalu, síly už nebyli, bylo to na morál. A to ještě zde na mně koukali rodinky s dětmi, masírek s brejličkama a holčajznou, kterou vzal na výlet, na parkovišti jistě má bourák a pak ji vezme na véču a pak do postele-to byly úvahy kopci co ? Musel jsem se nějak zabavit. Vyběhl jsem to a byl jsem na rozcestí u Kraví hory. Akorát mně při výběhu udivilo, že TF dlouho jen 155-160, až k závěru se vyšplhala na 170, dřív jsem běžel ten poslední km vždy nad 170, pocitově to bylo tak TF na 180-190. Nevím jestli už srdce nemohlo, či jsem testr měřil divně nebo něco jiného ?
Na rozcestí jsem si dal gel, abych vydržel poslední 3km do cíle, dopil ionťák a těšil se na pivo do cíle. Z rozcestí to bylo 100m ještě do kopce k rozhledně a pak to mnělo být 2km do cíle z kopce. Byl jsem na cestě 5hodin a ujel mi autobus a vypršel i limit závodu. Vydal jsem se na poslední část závodu. Po zhruba 50m k rozhledně na mně někdo volá a ona to žena. Tak jsem místo do cíle jsem se vydal na rozhlednu. Uf to jsem nemněl dělat. Já tam vletěl, ale po několika desítkách schodů TF vylítla na 179 a já jsem nemohl. To bylo utrpení vyšplhat se až na horu na rozhlednu. To jsem si dal. Nahoře jsem se pozdravil se ženou řekla že je to kousek do cíle a že poběží se mnou, aspoň prý nebudu bloudit jako předchozí závodníci. Tak jsem souhlasil a s tím jsem zase slezl dolu. Až dole jsem si uvědomil, že jsem se ani pořádně nerozhlédl. Tak příště.
Klesání z Kraví hory bylo zase strašné, přes kameny, kmeny a to v pruťáku. ještě, že mně vedla žena, já už nevnímal žádnou značku jen jak to doklepat. Po km lesem, kde jsem mněl co dělat, abych stačil ženě, jsem se dostali na parkoviště. Odtud to mnělo být zhruba 1km do cíle. Tak jsem se tam během oba vydali. Věra asi po půl km odpadla. Já jsem zrychlil, že to napálím do cíle, ale pak jsem si řekl proč a počkal na Věru, namotivoval jsem ji, že to doběhneme spolu. Tak jo. Doběhli jsme spolu do cíle před hotel Hojná Voda. Škoda, že zde nebyla cílová čára, abych ji mohl proskočit. Ale byl jsem zde.
Unaven a nesmírně šťasten jsem dosáhl cíle. Mněl jsem i potlesk partičky závodníků, kteří zde seděli na zahrádce a dávali si pivko. Hned jsem pro pivko poslal Věru také. Od pořadatele jsem dostal 2x0,5l vody, tu jsem hned vypil a těšil se na to pivko. Ředitel s manželkou (pořadatelé) mi pogratulovali a dostal jsem i diplom za absolvování HM. Sice poslední, ale šťasten a hrdý na sebe, že jsem to dokončil.
Ukázalo se, že partička zde už několik hodin čeká na odvoz a že už mají cca 5piv v sobě. S Věrou jsem si k nim pak přisedli. Já si dal další pivko. S běžci byla zábava a docela jsem se si rozuměli. Dokonce i jeden běžec, když zjistil, že jedem přes Veselí nad Lužnicí, nás požádal jestli nemůže jet s náma. Byl to Zdeněk Málek, známý běžec v Praze, kamarád Iva Domanského. Škoda, že jsem museli jet domů za dětmi. Tam by se sedělo, v hezké krajině, na hezkém počasí s pivkem v partě. No domu se muselo. Bylo už šest hodin a děti byli u babičky. Rozloučili jsme se s ostatními a jeli se Zdeňkem domu. Byl příjemný spolujezdec. Povídal nám o závodech, rodině, dcerách v Praze a v USA, o vnučkách, o kamarádovi, který má 360 maratonů za sebou a tak. Bylo to skvělé. Děti jsme si vyzvedli až v osm a pak jeli teprve domu, naštěstí byli v pohodě a babička bydlí také v Benešově (Benešov u Prahy). Ale to je jiná.
Závod byl opravdu drsný, hlavně svým převýšením, délkou a terénem. Já sice skončil beznadějně poslední, ale to mi ani trochu nevadilo, bylo to super, byl jsem hrdej, že jsem to zvládl. Věře se to také líbilo, odpočinula si od dětí, projela se na in-linech a viděla pěknou krajinu Novohradských hor. Mně se také tato krajina líbila a říkal jsem si, že musí být pěkná na kola a asi i na běžky. Věra mi hned také řekla, že doufá, že půjdu příští rok, že se jí to líbilo. Asi jo.
Ono jsem se divil, že za celých 32km nepřišla krize, asi to bylo jednak náročným terénem, ty výběhy a seběhy nedávají možnosti přemýšlet o blbostech, dále dávání neustále pozor na cestu a hledání červené značky tomu také napomáhají, no a na rovinatých úsecích, zase jsem lehce šašil s batohem a řešil občerstvení a nebo jsem psal SMS ženě. Opravdu krize nepřišla, super, musím si to pamatovat na PIM.
Prostě super závod, kdo chce něco zažít a nebojí se překonat sám sebe ať sem vyrazí. Z pěknýho pocitu ze závodu se budu motivovat do dalšího tréninku, abych zvládl další výzvu a to PIM. Ono běžet 5,5 hodiny v prům. tepovce 158 dle mně dá dobrej základ zvládnout PIM. I Zdeněk Málek mi řekl, že když jsem dal HM, tak PIM dám také. Na maraton 42km se musí mít naběháno a tak mně motivuje HM do dalšího tréninku, abych zvládnul PIM. I když vím, že teď to bude tempová dřina, ale nezbytná.
Hrozně mně překvapilo, že i když jsem v tréninku dal nejvíc 16km, tak ta vzdálenost nebyla tak strašná jako to převýšení. Tréninky mého trenéra fungují i na takovýhle dlouhý a náročný závod. Protože dlouhé tréninky místo běhu jsem absolvoval na kole a ono to fungovalo. Prostě i jinými tréninky než jen běháním se dá připravit, což mně těší. To kolo je takové zpestření v běžeckém tréninku. Na předchozí maraton před 2 lety to bylo jen běhání a to je někdy jednotvárné.
Píšu to po 4 dnech od závodu. druhý den po závodě jsem šel ráno na 45 minut na rotoped. ale únava se rozležela až do pondělního odpoledne, byl jsem skoro grogy, bolely mně stehna a nemohl jsem sejít ze schodů, to bylo utrpení. V úterý jsem se už cítil dobře, ale schody mi dělali takový problém, že jsem jezdil výtahem. Ve středu jsem si šel na 40 minut zaběhat (kupodivu už mi to chybělo) a nohy už povolili. Teď je čtvrtek a já nohy skoro už necítím. Psychicky se také cítím dobře a mám i náladu do tréninku, což mně překvapuje, po náročných závodech mně se min týden nechce nic dělat
Tak jsem to dopsal. Na Netu vidím co mi trenér naplánoval a tak se i docela těším až zítra a o víkendu vyrazím.
Martas
PBS Benešov
Musím ještě dodat, že po týdnu mi žena řekla, že nemám přestat trénovat, že by to byla škoda, že mám natrénovat na ten maraton. Překvapilo mně to a dodalo psychickou vzpruhu do dalšího tréninkového úsilí.