EUROFOAM SPORT TEAM
adrenalinové sporty, dolomitenmann, mtb, paragliding, adrenalin cup, trénikové plány

TRÉNINKOVÉ METODY I.

Málokdo z běžců se dnes pozastaví nad neskutečným vývojem běžeckých bot, oblečení, povrchů atletických drah, sporttesterů, výživových doplňků a dalších věcí více či méně ovlivňujících kvalitu běžeckého výkonu. Čím větší pozornost věnujeme funkčnímu prádlu, tlumícím prvkům v běžeckých botách a dalším moderním technologiím, tím méně sledujeme to co je pro běžecký výkon zcela zásadní – trénink!

Stejně jako nové technologie v běžeckém vybavení zlepšují komfort běžce pro každodenní trénink, jsou to zejména moderní tréninkové systémy, které posouvají nejlepší světové běžecké výkony až k hranicím absolutních možností.

Ano, právě trénink je to co běžce posouvá k rychlejším časům. Bez ohledu na výkonnostní úroveň je důležité, aby tréninkové jednotky na sebe navzájem navazovaly a postupně zvyšovaly běžcovu výkonnost. Aby v nich byl zkrátka systém. Tréninkový systém si podobně jako technologie běžeckého vybavení prošel výrazným vývojem. Na rozdíl od 50 let starých bot, které by moderní běžec pravděpodobně ani neobul, je sledování vývoje tréninkových metod velmi zajímavé. Mnohdy totiž přístup k tréninku běžců začátečníků naprosto kopíruje historický vývoj tréninkových metod.

To ovšem neznamená, že tréninkové systémy z minulého století jsou navždy překonané. Právě naopak – i v nich můžeme nalézt paralely moderních tréninkových metod. Tak jako neváhal trenér Lance Armstronga sedminásobného vítěze Tour de France Chris Carmichael využít to nejlepší z tréninkových metod dalších vytrvalostních sportů včetně běhu, můžete i vy nalézt inspiraci ve starších tréninkových systémech. Armstrongův trénink totiž nápadně připomíná systém trenéra Artura Lydiarda založený na důsledném oddělení jednotlivých složek tréninkové přípravy.

Tréninkové systémy můžeme sledovat přibližně od devadesátých let devatenáctého století. Základem tréninku byl tehdy především rozvoj aerobní vytrvalosti. Běžci trénovali zejména rovnoměrným tempem. A to i běžci středních tratí.

Počátek 20. století se nesl ve znamení střídavého tréninku. Běžecký úsek se již neběhal rovnoměrným tempem, ale zahrnoval několik kratších zrychlení. Hlavní zásadou bylo běhání úseků delších, než byla délka závodní tratě. Oproti předchozí metodě docházelo střídavým tréninkem ke zlepšení především tempové rychlosti.

Dvacátá léta devatenáctého století byla ovlivněna anglickou a z pohledu běžců vytrvalců především finskou běžeckou školou. Zatímco anglický tréninkový systém stavěl na opakování běžeckých úseků s velmi dlouhým intervalem odpočinku, finská metoda tréninku byla založena na velkém objemu tréninkového zatížení. Poprvé se u špičkových závodníků objevuje dvoufázový trénink se snahou o navýšení počtu odběhaných kilometrů. Zároveň se prodloužilo celkové období přípravy na běžeckou sezónu a tréninková příprava tak začínala již od listopadu.

Zimní příprava probíhala především formou rychlé chůze, která přecházela v běh rovnoměrným tempem. Jarní část běžecké přípravy pak byla věnována tempové rychlosti. Výrazné oddělení tréninku vytrvalosti a rychlosti bez větší návaznosti bylo hlavním nedostatkem tréninkového systému dvacátých let minulého století.

K zásadnímu ovlivnění běžeckého tréninku přispěla švédská běžecká škola na počátku čtyřicátých let minulého století. Zavedením fartleku (hry s rychlostí) a zlepšením návaznosti jarní a zimní části běžecké přípravy docházelo k výraznému zlepšení především tempové vytrvalosti. Ve své původní formě byl fartlek založený na postupném zrychlování jednotlivých úseků o délce 60 až 200m. Častým zařazováním běžeckého tréninku mimo zpevněné cesty, do kopcovitého terénu a běháním ve sněhu docházelo k přirozenému rozvoji silové vytrvalosti.

Německá preciznost stála zřejmě za zrodem intervalového tréninku. Rudolf Harbig, světový rekordman na 800m trénoval s přesně stanovenými intervaly odpočinku. Jejich délka závisela na rychlosti běhu a délce běžeckého úseku. Poválečné období ukázalo nedostatky fartlekové metody. S rostoucí výkonností běžců již fartlek nestačil pro adekvátní rozvoj tempové vytrvalosti. Fartlek nedovoloval navýšení počtu tempových úseků z důvodu rychlého běhu mezi jednotlivými úseky. Dalším nedostatkem byla nesystematičnost neboť o délce a intenzitě úseku rozhodovaly především subjektivní pocity běžce.

K výraznému posunu ve vývoji intervalového způsobu běžeckého tréninku přispěl i Emil Zátopek. Přestože i on stavěl trénink především na subjektivních pocitech než přesně stanoveném tempu běžeckých úseků. Trénink založený na výrazném rozvoji tempové vytrvalosti byl i díky nezvykle vysokému počtu tréninkových úseků vhodný pouze pro mentálně velmi silného běžce. Z dnešního pohledu na vytrvalecký trénink je nedostatkem Zátopkova tréninku opakování stále stejné délky úseku.

Výraznou stopu zanechal ve vývoji tréninkových metod i trenér světového rekordmana na 1500m Stanislava Jungwirtha Ladislav Fišer.

Pomyslnou síň slávy českého běhu však otevíral již na sedmých olympijských hrách 1920 v Antverpách Václav Vohralík čtvrtým místem v běhu na 1500m. V poválečném roce na tento výkon navázal Václav Čevona rovněž čtvrtým místem z mistrovství Evropy. Rok 1952 pak nebyl jen „Zátopkův rok“ ale znamenal i světový rekord v běhu na 1000m pro Stanislava Jungwirtha. K němu pak v roce 1957 přidal i světový rekord v běhu na 1500m výkonem 3:38,1.

UKÁZKY TRÉNINKOVÝCH SYSTÉMŮ 30. – 50. LET MINULÉHO STOLETÍ

Rudolf Harbig, světový rekordman na 800m1:46,6

Leden 1938

1. 1600m běh s posilováním nohou + 2x1500m spojených mezichůzí + stupňovaný běh na 75m
2. 4000m běh v terénu s posilováním nohou + 4x20m sprint + 3000m volně + 800m stupňovaně
3. Trénink v hale
4. 1600m + 3x1km s intervalem odpočinku 15minut + gymnastické cvičení + 2x40m sprint
5. 4000m běh v terénu + 3500m volně + 1000m zrychleně + gymnastické cvičení + 800m stupňovaně

Stanislav Jungwirth, světový rekordman na 1000m 2:21,2 a 1500m 3:38,1

Říjen 1952

1. 6x150m spojovaně s meziklusem 150m
2. volno
3. závod na 1000m 2:22,4
4. 60 minut rychlé chůze a běhu v terénu
5. 8x150-300m na rozvoj tempové rychlosti
6. 600m + 1600m + 1200m v lehkém střídavém tempu
7. 3x100m + 3x200m + 3x100m v tempu závodu na 800m
8. 1000m volným tempem
9. volno
10. závod 800m 1:48,7 československý rekord
11. 1000m 2:21,2 světový rekord

Emil Zátopek, 18x světový rekordman, čtyřnásobný olympijský vítěz

Květen 1954

1. 5x200m + 40x400m
2. 5x200m + 50x400m + 5x200m
3. 5x200m + 38x400m + 5x200m
4. 5x200m + 70x400m + 5x200m
5. 5x200m + 70x400m + 5x200m
6. 5x200m + 70x400m + 5x200m
7. 5x200m + 50x400m + 5x200m
8. 5x200m + 40x400m + 5x200m
9. 5x200m + 30x400m + 5x200m
10. 5x200m + 20x400m + 5x200m
11. volný běh 40minut
12. 5x200m + 10x400m + 5x200m
13. volný běh 30minut

Vladimír Kuc, světový rekordman na 5km 13:35,0 a 10km 28:30,4

Jaro 1956

1. 30min  rozcvičení + 6x rovinky stupňovaně + 15min běžecká cvičení + 75min běh v terénu se zrychlením 10x800m
2. rozvoj tempové rychlosti 5x100m + 25x200m + 5x100m vše s meziklusem v tempu 0:28 vteřin na 200m úseku
3. běh v terénu 20km se zrychlením 10x1000m (2:50)
4. gymnastické cvičení 60min
5. 5x120m + 5x200m + 20x400m + 5x200m vše s meziklusem v tempu 1:08min na 400m úseku
6. běh v terénu 25km

Literatura

Fišer L.: Mílaři a vytrvalci 1965

Fišer L.: Trénink a výkonnostní růst S. Jungwirtha 1961

Zátopek E.: Můj trénink a závodění 1955

Vzkazovník